Úvodem
Byť je postup lékaře převážně upraven veřejnoprávními předpisy, je vztah mezi ním a pacientem ryze soukromoprávní záležitostí, když nejčastějším právním důvodem vzniku jejich vztahu je vzájemně uzavřená smlouva. Otázka následků porušení povinností lékaře, ať už vymezených danou smlouvou, nebo vyplývajících ze zákona, je pak úzce spojena s problematikou občanskoprávní odpovědnosti, kterou primárně nalezneme v občanském zákoníku.
Občanský zákoník je založen na koncepci odpovědnosti jako hrozby sankcí, dle které lékař neodpovídá až za své protiprávní jednání, ale v prvé řadě na řádném plnění svých primárních povinností. Medicína představuje většinu času práci s lidmi, poruší-li tedy lékař některou ze svých povinností, zpravidla se důsledek jednání lékaři odrazí na samotném pacientovi v podobě újmy, a to ať už újmy na zdraví, či újmy majetkové, či na osobnostních právech člověka (případně kombinací všeho).
Jaké jsou předpoklady vzniku občanskoprávní odpovědnosti lékaře?
K tomu, aby byl lékař odpovědný za újmu, která pacientovi vznikla, musí dojít k naplnění čtyř základních podmínek, a sice: 1) protiprávní jednání lékaře, 2) následek v podobě vzniku újmy, 3) příčinná souvislosti mezi jednáním a následkem, 4) zavinění lékaře. Pojďme si jednotlivé podmínky vedoucí k odpovědnosti lékaře představit. Jen pro doplnění je zapotřebí uvést, že výše uvedené předpoklady se uplatní i pro vznik správněprávní a trestněprávní odpovědnosti lékaře.
Protiprávní jednání lékaře
Protiprávnost znamená rozpor s pravidly chování zakotvenými v právním řádu České republiky. Soudní praxe tuto definuje jako objektivně vzniklý rozpor mezí tím, jak osoba jednala (nebo opomněla jednat) a tím, jak jednat měla, aby dostála povinnosti uložené jí právní normou. Z hlediska obecných skutkových podstat občanskoprávní odpovědnosti může lékař porušit povinnost stanovenou zákonem, smlouvou, nebo tzv. obecnou prevenční povinnost. Rozdíl spočívá v tom, že zatímco porušení zákona vyžaduje zavinění ve formě nedbalosti, při porušení smluvní povinnosti, je povinnost lékaře přísnější, neboť může být povinen nahradit škodu i bez svého zavinění. Obecná prevenční povinnost pak přichází v úvahu v případě absence právní normy či smluvního ujednání, kdy ukládá každému počínat si při svém konání tak, aby nedošlo ke vzniku nedůvodné újmy jiných osob. Povinnost lékaře nahradit škodu však mohou vyloučit tzv. okolnosti vylučující protiprávnost, např. plnění zákonné povinnosti (případy hospitalizace bez souhlasu pacienta), nutná obrana (úmyslný útok pacienta na lékaře, který se bránil, a přitom pacientovi způsobil újmu) nebo krajní nouze (lékařský zákrok v případě ohrožení života či vážného poškození zdraví pacienta bez jeho souhlasu).
V právních sporech mezi lékařem a pacientem se nejčastěji setkáváme s porušením povinnosti lékaře dodržovat postup lege artis, což může mít, a povětšinou má, závažné důsledky na zdraví pacienta. Protiprávní jednání lékaře může mít formu konání (omylem amputuje nesprávnou končetinu), nebo opomenutí (neposkytnutí pomoci). Občanskoprávní odpovědnost lékaře může také vzniknout v souvislosti s porušením povinnosti poskytovat zdravotní péči na základě informovaného souhlasu pacient, tj. porušením informační povinnosti.
Následek v podobě vzniku újmy
Občanský zákoník užívá pojem ,,újma“ jako zastřešující označení pro majetkovou škodu a nemajetkovou újmu. Majetkovou škodou, jak již její název napovídá, představuje úbytek majetku, přitom se hradí jak skutečná škoda, tak i ušlý zisk. Majetková škoda může také spočívat ve vzniku dluhu, který pacient před škodní událostí neměl. Oproti tomu nemajetková újma je jakoukoliv újmou, která pro pacienta neznamená přímý úbytek majetku. Typicky se jedná o zásah do života, či zdraví pacienta, nebo do jeho osobnostních práv (čest, soukromý a rodinný život atd.)
Povinnost nahradit újmu, tedy znamená povinnost nahradit nejen majetkovou škodu, ale i újmu nemajetkovou. Zatímco majetková škoda se nahrazuje v penězích vždy, když o to poškozený požádá, ve vztahu k nemajetkové újmy občanský zákoník uvádí, že se odčiní tzv. zadostiučiněním. To má představovat primárně jakýkoliv jiný, než finanční, způsob, jakým lze nemajetkovou újmu nahradit (např. omluvou). Není-li to pak možné, je nutné poskytnout zadostiučinění v penězích. Výši zadostiučinění posoudí soud podle své úvahy dle konkrétních okolností případu. Zvláštní formou nemajetkové újmy je ublížení na zdraví a usmrcení.
Odůvodňují-li to zvláštní okolnosti, za nichž lékař způsobil újmu protiprávním činem, zejména porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost (dodržení postupu lege artis,) anebo způsobil-li újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit, nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné, nahradí nemajetkovou újmu též každému, kdo způsobenou újmu důvodně pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit (např. příbuzní pacienta).
Příčinná souvislosti mezi jednáním a následkem
Dalším z nezbytných předpokladů pro to, aby byl lékař odpovědný za vzniklou újmu pacienta, je, aby jednání lékaře bylo příčinou vzniku újmy pacienta. Jde vlastně o kauzální vztah mezi jednáním a následkem. Tento vztah je dán tím, že bez protiprávního jednání lékaře by újma pacientovi nevznikla buďto vůbec anebo diametrálně odlišným způsobem. V medicínských sporech je prokazování příčinné souvislosti velice obtížné, neboť nikdy nelze téměř s absolutní jistotou říci, že se na vzniku újmy nepodílelo více příčin (např. progres nemoci nebo osobní predispozice pacienta).
Zavinění lékaře
Zavinění je na rozdíl od výše uvedených jediným subjektivním předpokladem vzniku občanskoprávní odpovědnosti. Odbornou literaturou je definováno jako vnitřní psychický vztah škůdce k jeho protiprávnímu jednání, následku takového jednání a rovněž příčinné souvislosti mezi tím. O zavinění nelze hovořit u nepříčetného člověka, neboť nepříčetnost jakékoliv zavinění vylučuje v důsledku vyloučení jeho rozpoznávací schopnosti.
Tradičně rozeznáváme čtyři druhy zavinění, a sice úmysl přímý (věděl, že svým jednáním může daný následek způsobit a chtěl jej způsobit), úmysl nepřímý (věděl, že svým jednáním může daný následek způsobit, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn), vědomost vědomá (věděl, že svým jednáním může daný následek způsobit, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že se tak nestane) a vědomost nevědomá (nevěděl, že svým jednáním může daný následek způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl).
Většina občanskoprávních sporů mezi lékařem a pacientem bude vyvolána porušením smluvní povinnosti lékaře, kde se zavinění nevyžaduje. Pokud by však došlo k porušení zákona, zde se zavinění lékaře předpokládá, a to až do té doby, dokud nebude za pomoci dokazování vyvráceno.
Škoda způsobená informací nebo radou
Občanskoprávní odpovědnost lékaře může mít souvislost nejen s obecnými skutkovými podstatami povinnosti k náhradě újmy, ale rovněž zvláštními, mezi které patři vadně poskytnutá informace nebo rada, které jsou v medicíně velice časté. Lékař je povinen k náhradě újmy tehdy, způsobí-li ji neúplnou nebo nesprávnou informací, nebo škodlivou radou danou za odměnu v záležitosti svého vědění, nebo dovednosti. Jinak se hradí jen škoda, kterou někdo informací nebo radou způsobil vědomě. Odborná literatura zastává názor, že informace může být považována za nesprávnou a neúplnou a rada za škodlivou jedině tehdy, kdy toto pochybení lékaře zároveň představuje postup non lege artis.
Škoda způsobená věcí
Použije-li lékař při poskytování lékařské péče vadnou věc, v důsledku čehož vznikne pacientovi újma, pak je lékař povinen takovou újmu nahradit. Vadnou věcí se rozumí taková věc, která nemá vlastnosti, jež jsou z hlediska účelu jejího použití podstatné (například nesterilní injekční jehla).